Kromě obsesivního sledování zpráv z ukrajinské fronty jsem se vrátila ke knize, kterou mám i nemám ráda, která mě nesmírně dojímá zas a znovu, která ve mně stejnou měrou vyvolává nadšení, znepokojení i lehkou nechuť.
Dětinsky a s trochu úchylným potěšením povyšuji jednotlivé pasáže na univerzální výpovědi, které se dají aplikovat na kdejakou životní situaci. Podobnou schopnost mám vypěstovanou také u Kmotra – tam také vždy najdete větu, která se dá použít jako odpověď na téměř každou otázku.
Ta zásadní otázka knihy. jejíž doslovný překlad zní Válka a svět, se ptá, co řídí dějiny, co vede náš osud.
Osud knihy do značné míry ovlivňuje počet recenzí a počet hvězdiček u nich. U plánovaných knih pečlivě čteme recenze, v novinách, na webu Dobrých čtenářů. Pozorujeme takový nešvar moderní doby, že podle propagačních hesel na přebalech prakticky každá kniha je tím či oním způsobem bestseller. Vojna a mír je rozhodně bezceler, ať už to bereme z jakéhokoli hlediska. Přesto neznám nikoho dalšího, kdo by ji přečetl. Myslím, dobrovolně, nebo dokonce s nadšením.
U vlastních knih je na místě přijmout fatalismus ruského hraběte a nevzpěčovat se osudu.
Nemůžete jednoho každého komentátora přivázat k židli, dát mu thiopental sodíku, ptát se, jak to vlastně myslel a poté mu vysvětlit, jak šeredně se zmýlil.
Můžete se maximálně zamyslet nad vlastními chybami a aspoň se pokusit je neopakovat. Nebo si říct, že si tak skvělou knihu nezasloužil.
A svádět další bitvy o lepší knihy.
Protože není pro nás a naše knihy malých bitev, napadá mě pokaždé parafráze na popis mechanismu, kterak vyhrát válečný střet. Seznámí nás s ní Andrej Bolkonský, když se před střetem u Borodina vrací v hovoru k jedné z předchozích bitev, k bitvě u Slavkova. Bitvu vyhrajete tak, že řadou nepředvídatelných náhod začnou vaši utíkat dopředu, a ne dozadu, až v určitý moment bitvy začnou všichni utíkat. Někam. Dopředu nebo dozadu. Ti, kteří náhodou běží dopředu, vyhrají. Záleží na tom, kdo se rozeběhne jako první.
"Co nás skutečně čeká zítra? Sto milionů nejrůznějších náhod, o nichž se bude rozhodovat v jediném okamžiku tím, že utekli nebo utečou oni nebo naši, že zabijí toho, zabijí jiného; ..."
Co funguje u knižních recenzí? Kdo první zaklekne do startovního blogu, rozeběhne se a napíše, že kniha a) dobrá b) špatná.
Pak potkáte na prodejní akci známou spisovatelku, ta nejdříve pohlédne na vaši knihu, praví, že o ní dlouho uvažuje. Pak její přítel diskrétně pohlédne na display mobilního telefonu, sezná, že recenze jsou – rozkolísané. Dalších slov netřeba.
O knižních recenzích napsal před časem skvělou esej #RomanBílek.
Přečíst si j i může každý ku svému prospěchu.
Stejně jako Vojnu a mír. Můj osobní zážitek z první četby knihy pana Tolstého byl stejný, jako u jiné velké ságy. Autor čtenáře hodí do hluboké vody dění a souvislostí, o kterých nebohý čtenář nic netuší, a do společnosti osob, o kterých nemá ani ponětí, natož o jejich vzájemných vztazích. Přesto tomu světu okamžitě propadne a stane se pro něj něčím nevyhnutelně důležitý.
Ten druhý autor je Steven Erikson :-)
P.S. Dovětek k ruskému vidění válečných konfliktů, léta páně 1812, nebo 2023:
"To je to, co jsem ti říkal – tihle pánové, Němci, zítra bitvu nevyhrají, ti jen nadělají škod, co bude v jejich silách, protože v německé hlavě jsou jen úvahy, které nestojí za zlámanou grešli, a v srdci nemají to, čeho jediného bude zítra zapotřebí – to, co má Timochin. Celou Evropu nechali jemu /Napoleonovi/ a nás přijeli učit – skvělí učitelé!"